Soubor: Za mnou, technika: černobílá fotografie, digitalní tisk

Za mnou

Za mnou je jinou cestou mimo mě nebo spíše skrze mě, jedná se o tvůrčí přístup, v jakémkoliv smyslu, jehož jsem účastníkem, ale nejsem jeho jedinou součástí, dá se říci, že jsem jeho centrem, ale celková událost obsažená v procesu, vzniká součinem podmětů, kterým mohu dát osobní energii, ale jejich výsledek je už opět mimo mě, někde za mnou.
Toto je princip, jakým vznikla moje bakalářská práce, kdy jsem mohla celý proces ovlivnit výběrem záběru  - jeho kompozicí, hloubkou ostrosti, výběrem světla, ale samotné prolnutí s druhým záběrem, jejich celkový součet jsem mohla více méně odhadovat, takže jsem mohla dát podmět, určit směr, ale výsledek byl vytvořen několikanásobnou expozicí na políčko negativu.
Ač jde o cestu za mě, jsem její součástí a vypráví o mě, o mých pocitech, snech a prožitcích, je vlastně i odrazem mého dne, mým deníkem, je to jen obraz mé duše. Není zde čistý krystalický strach, protože v lidském srdci-duši leží střed jeho světa a v srdci leží ráj a svět je labyrintem, za to obsahuje všechny jiné stavy vědomí.
Labyrint pohledů, které svět nabízí, kde často okolní lidé sídlí jinde a dotknou se jen okrajově. Krajina je základ a to ve všech podobách, které má, od volné k lidmi přetvořené až po zničenu. Vypráví o lidech, kteří zůstávají ale jsou daleko, nehmotní jakoby byli vzpomínka na budoucnost.
Každé místo je schopné k pozorovateli promlouvat, jen musí chtít naslouchat. Stává se, že tam kam člověk chodí neustále,prostor postupem doby přestává mít tuto schopnost, vše oněmí. Bylo obtížné se znovu naučit poslouchat a především dívat na věci známé a blízké, v kterých se pohybuji doslova denně jasným zrakem, protože je pro mě těžké uvažovat v pouhém okamžiku "teď". Vídám okolí v mnoha rovinách. A proto, má-li má krajina být odrazem mé vlastní, nemohu ji ani hledat v klasickém způsobu zobrazení, neboť tato alternativa bude jen hledáním možnosti, jak se přiblížit skutečnému pohledu. A tak jsem využila možnosti ve výsledku  pracovat s fragmenty reality zasazené do jiných, nových souvislostí, které odpovídají mé představě nebo zachycují mou náladu.
V konečném vyznění jde o mozaiku mé bezprostřední krajiny, která působí až abstraktním dojmem v protikladu se zastoupenou realitou a vyvíjí se do téměř grafické podoby, která je mi blízká  a působí jako tvárný aspekt, který sice není tím nejdůležitějším, ale dokresluje celé vyznění a proto jsem mu ponechala prostor k rozvinutí pomocí volby formální stránky – grafického listu.
Na mysl mi stále přichází obraz od J. Šímy, který jsem kdysi viděla. Zobrazuje jeho nereálnou krajinu, do které, pokud se dostatečně pozorně díváte, vstupuje člověk. Myslím, že můj vztah ke ní je obdobný, je důležitější než já a dovoluje mi v sobě pobývat a vstupovat.